POKORA – ZBOŘENÍ VLASTNÍCH MÝTŮ

Vlastnost, kterou většina lidí nechává utichnout.
A tak člověk odmítá přijmout do svého života něco jiného, v zatvrzelosti vlastních jistot, kterých se vždy zásadně drží. Samotné zkušenosti jsou základním, stavebním kamenem toho, že nepříjímá nebo vyvrací něco, co se liší od jeho myšlenkové mapy v hlavě, která je následně projektovaná do názorů, zásad nebo pravidel.
A přeci jen, pokud nemáme zkušenosti s tím, co právě soudíme, umíme si to prosadit na základě vlastní subjektivity a morálního kodexu.
Na pokoru se nahlíží jako na něco, co v dotyčném vyvolává pocity podřadnosti, slabosti, nemožnosti, hlouposti a mohli bychom takto pokračovat dále. 
S pokorou požádat o radu, požádat o pomoc, přijmout odlišné názory někoho jiného, nesoudit situace a lidi samotné, vyvolává pocit ohrožení, kde člověk nechce působit hloupě nebo jako někdo, kdo nemá svůj vlastní názor. Ale je to přesně naopak. Nemít ke všemu komentář a nic si nemyslet, je v celistvé podstatě bytí, opravdu velkým mistrovstvím.

Něco na tom bude.
Možná, když si pohrajeme s touto myšlenkou, dospějeme k tomu, že ji jsme schopni přijmout tak nějak více a dát ji v našem životě prostor. To ovšem neznamená, že se souhlasným pochopením, se člověk stává pokorným. Teorii můžeme mít za svou, jestliže jsme schopni silou své vůle, uvést pokoru do praxe.

Je to časté a naprosto na denním pořádku.
Na základě vlastních zkušeností dáváme věcem, lidem, situacím, nálepku PRAVDA. Je to logické pro ego, které ale už svou nadmutostí, nedovolí projevit úctu právě v tom, že co je pravdou pro nás, nemusí být pravdou pro jiného člověka. Přesvědčování a lpění k prosazení své pravdy, s následným pocitem hrdosti, projevuje jen to, jak je srdce otupeno pýchou. 

Zkusme v praxi být více pokorní k životu a lidem kolem nás. Sundejme brnění s nápisem ego a nebuďme neustále vyzbrojení proti odlišnosti.
Zkusme proto v nejbližší situaci propojit náš nesouhlas s tolerancí.

Volím si volnost.
Není to o tom, že budete kývat hlavou k názorům druhých a pochlebovat jim, že oni mají pravdu. Není to však ani o tom, že názor druhého člověka, který je odlišný od vašeho, je startovacím výstřelem v závodění, kdo si dokáže prosadit více tu svou. Je to o vnitřím klidu ve vás, o toleranci odlišných názorů, o přijmutí sebe samého.
Být člověkem, který je schopen přijímat odlišné úhly pohledů, který si dovolí občas něco nevědět, občas něco přehodnotit, který si dovolí se měnit a i přesto se mít tak moc rád. Vemte si už jen to, že sám velký filozof Sókratés pověděl výrok
“Vím, že nic nevím“.

Pokud toto člověk přijme a uvede do praxe, je o další krok napřed ve své cestě seberozvoje, protože naše rozvíjení nemá nikde limity. Je to probuzení vnitřního klidu, moudrosti a ctnosti. Krok, který lze umožnit, jen pokud zboříme mýty našeho přesvědčení. Naše postavené bariéry na jejichž vrcholu hrdě stojíme s hlásáním, že o životě víme vše. Umět pozorovat, vyslechnout, nesouhlasit a i přesto respektovat, je uklidňující, neboť vím, že tu jsou stále ti, kteří POKORU ve svých srdcích, nenechali vyhasnout. 

 

„Když lidé různých vyznání vstupují do
vzájemného dialogu, zážitku pravdy lze
dosáhnout prostřednictvím dobrovolného
vzdání se pocitu nadřazenosti jednoho
nad druhým.“

Facebook Comments
Martina Neumaierova
Formulovat myšlenky do slov je pro mě největší láskou. Články a příspěvky, jsou napsané na základě mého vnímaní života s veškerým jeho obsahem. Umění není prosazovat si svou pravdu, nýbrž žít život, který je svobodný a naplněný. TO JE UMĚNÍ.